Beton mezi vrbama

Kolika lidem, který jste měli v životě rádi, jste ukázali místo, kde jste vyrůstali?

Nejstarší fáze sídliště Na Jezerece je fakt jedinečná. Minolta f10 BF a Ilford Pan 400

„Samozřejmě jsem otevřená diskuzi, ale kdyby ses neurazil, tak já jsem to tak trochu naplánovala,“ řekla jsem Jiřímu v pátek večer, když se ptal, co budeme dělat o víkendu. Byla jsem skálopevně přesvědčená vyvést ho za jakýhokoliv počasí z podolskýho ďolíku nahoru, k nám. Do středu trojúhelníku mezi Pražákem, Pankrácem a Nuslema, o kterým jsem vždycky všem tvrdila, že ať se do něj vydají z kterýhokoliv z těch záchytnejch bodů, je to vždycky stejně daleko. Nutně jsem tam totiž potřebovala vyfotit policejní baráky u dětskýho hřiště, na který jsem se chodila schovávat, když jsem se na gymplu chtěla ulejt z první hodiny a musela jsem někde počkat, až zbytek rodiny vyrazí z domova.

Jsou to malý bytovky postavený v první budovatelský fázi sídliště Na Jezerce, tedy někdy na konci 70. let, a určený pro bachaře z Pankrácký věznice. Jako malí jsme kolem nich lítali, a pak jsme tam už coby výrostci chodili pít krabicáky přelitý do lahví s colou a loupat otlučený kamenný kachle z fasády v přízemí. Nikoho z nás tehdy ani nenapadlo, že by ty barabizny před rozpadem měly být něčím zvláštní. A přesto, když se na ně dívá dneska kdokoliv s byť minimálním citem pro architekturu, vidí, jak v sobě jedinečně spojujou československou panelákovou klasiku a půvab brutalismu v takový formě, která už se dneska moc nevyskytuje. Ty policejní baráky tam totiž těch 50 let, snad až na individuální úpravy majitelů jednotlivých bytů, stojí a leží v původním stavu.

Terasový bytovky se sice skoro rozpadaj, ale jsou nádherný. / Minolta f10 BF a Ilford Pan 400

Nad budovou Vrchního soudu se akorát stahovaly tmavošedý, nacucaný mraky plný sněhu, když jsme se vilovou čtvrtí vedle ulice Na Dolinách vydrápali nahoru.
„No jako bude sněžit, no,“ řekla jsem já, královna zjevností, „ale když už jsme tady, tak bych tam už došla.“
„No jasně, to přece nevadí, když sněží,“ uklidnil mě Jiří asi tak půl minuty předtím, než se rozduněl ledovej vítr a nás zasypala divoká vánice. Dva lidský rampouchy v černých kabátech se i tak odhodlaně vlekly po kolejích kolem Pankrácký věznice. Už Na Veselí mě přepadla nostalgie.

„Tady do tý hospody nikdo odsud moc nechodí, protože je to hrozná putika.“
„Jó? Vždyť to je nějakej beer bar, dokonce si myslim, že je na scéně docela uznávanej.“
„No tak to je možná teď… Ale dřív to rozhodně byla putika!“
Opravdu byla. Malej výčep s ještě menší zahrádkou hned u tramvaje, kam jsem nevkročila ani v období největšího punku. A dneska Beer Bar, no. Co už.
„Tady bejvala trafika, vinárna a ještě něco, tady nikdy nic moc dlouho nevydrží… A tady mě táta poprvý načapal s cigárem… A tady pozor, tohle je zrádnej kopec, na kterým každej z naší rodiny aspoň jednou uklouznul, táta si tu dokocne zlomil nohu. Šel tehdy teda zrovna z hospody, ale… Jo, a tohle je taková místní kuriozita! Vidíš, jak ten keř kvete? V zimě? On totiž kvete pořád!“

Jiří poctivě poslouchal veškerý moje autistický výkřiky a vzpomínání na zákoutí mýho dětství. Sněžit sice nepřestalo, ale teď už nás aspoň kryly stromy Jezerky. Prošli jsme kolem divadla i opravenýho altánku, kterej teď vypadá úplně stejně, jako vypadal celý dlouhý roky před rekonstrukcí, a přiblížili se k mýmu rodnýmu domu.
„Tak tady to je!“ Rozhodila jsem významně rukama směrem k vykukujícímu věžáku, „to je náš dům! Ne ten věžák teda, náš je vedle a není vidět… Ale vidíš támhleto tmavý auto? To je naše auto!“ zapichovala jsem hrdě ukazováček do vzduchu směrem k tmavomodrýmu… hm. Já vlastně přesně nevím, co máme za auto.
„Ty, tady to je pěkný. Když jsi říkala Pankrác, já si to představoval víc u metra a víc panelákový, tohle je úplně v pohodě,“ pravil uznale Jiří. To bych teda prosila!

Říká se jim „policejní baráky“, protože vznikly s cílem ubytovat bachaře z Pankrácký věznice. /Minolta f10 BF a Ilford Pan 400

Myslím, že co do místa, kde trávit dětství, jsem měla docela štěstí. Starý baráky, klid, zeleň, jenom jedna hospoda, jedna sámoška a do centra 20 minut tramvají, což mě jako malou samozřejmě nezajímalo, ale můj táta to neustále opakoval, když mluvil o našem sousedství. Mrzí mě, že Jiřímu a vlastně ani nikomu jinýmu už nikdy neukážu, jak to tam vypadalo dřív. Mrzí mě, že už ani já to nikdy neuvidím. Hlavně ty vrby.

Náš dům je součástí bloku, který se kolem ulice točí do půlkruhu. Naproti němu je ještě jeden úplně stejný. V přízemí prostředních domů bývaly průchozí podchody, ze kterých pak vedly schody dolů do vnitrobloku. Na nádvoří. Vypadalo to totiž vždycky trochu jako hrad. A pořád vypadá, jen místo nádvoří je dneska obyčejný parkoviště. Ale to tam stojí sotva několik let. Předtím tam byl otevřený dvůr. Pod tím dvorem byla nestabilní díra v zemi, co tam zůstala po bývalé kotelně, takže ta přestavba dávala smysl a vlastně je možná skoro trestný, že to někdo neřešil výrazně dřív. Ta díra byla zaplněná bůhvíčím, laxně zasypaná hlínou a halabala překrytá betonovými deskami. Ale taky byla obehnaná nízkou zídkou, za kterou se vstupovalo otvory mezi větracími šachtami, které měly tvar malých věžiček.

Vzpomínám si, že jsme s Tomem, bráchou, do jedné z těch šachet chodili házet listí a větvičky, protože tam byla malá zrezlá otevírací mřížka, takže to celé vypadalo skoro jako kamna. Kamna a v nich kotel čarodějnice. Já byla samozřejmě čarodějnice, která tam připravovala lektvar, a Tomáš můj asistent. Často jsme si hráli jen takhle sami. Když na to vzpomínám, říkám si, jestli si nás rodiče schválně udělali dva, protože věděli, že po nich budeme mít mírně nespolečenský povahy a budeme si dlouho muset vystačit jenom ve dvojici.

V původním stavu to tam stojí snad od 70. let. / Minolta f10 BF a Ilford Pan 400

Celý ten náš dvůr býval porostlý vrbami. Kde se tam vzaly, netuším, voda tam nikdy žádná nebyla. Stály tam čtyři velké stromy, tři menší a jedno seříznuté chuďátko, ze kterého ale o to vehemetněji vždycky na jaře rostly jasně zelené, čerstvé šlahouny. Ty jsme vždycky škubali na pomlázky, i když ji nikdo z nás neuměl uplést. Pražský děti, co naděláš. Teď už je tam jen jedna jediná vrba, protože by nebylo místo na auta. A přitom jsou to tak nádherný stromy. Chápu, proč jim folklorní tradice přisuzuje duše starých a moudrých. Vrásčitý, shrbený kmen porostlý hřívou rozevlátých úponků; co jinýho by v nich taky mohlo přebývat? Kdybych si někdy mohla opravdu svobodně vybrat, kde budu žít, bylo by to u vody. Ne kvůli vodě, ale kvůli vrbám.

Takovejch domů se v Praze už moc nevidí. / Minolta f10 BF a Ilford Pan 400

Prošli jsme dál kolem kaštanů. Pořád sněžilo, i když už jenom vlemi mírně. Jiří mi ve svý dlani zahříval zmrzlou ruku a smál se na můj červenej nos a tváře. Už jenom jedna zatáčka kolem několika prolízaček, krátkej povzdech nad tím, jak jsou ty moderní hřiště ošklivý a že ty starý s kovovejma zeměkoulema byly tísíckrát lepší, a už byly vidět – bíle posypaný a přes okraj se divoce plazící nízký keře a stromky, kterýma obyvatelé terasoých bytovek nechaly porůst svoje balkóny. Možná proto, aby využili potenciál těch teras. A možná, aby před cizíma i svýma vlastníma očima skryli, že ty baráky jsou už fakt v rozkladu. Jiřího to okouzlilo. Než si vytáhnul svůj foťák, já už lítala v hlubokým sněhu a vymýšlela, jak to nejlíp zabrat, aby na černobílým filmu vynikla ta poschodí. Málem jsem u toho zapadla do lesíka vedle hřiště, kam jsme chodívali hrát flašku. On to teda není lesík; je to asi deset stromků, ale když jste malí, všechno ostatní vám přijde obrovský, takže jsme tomu v dětství lesík říkali a už to tak zůstalo.  

Od policejních baráků jsme po cestě dorazili pod sámošku. To je posvátný prostor, který se, pochopitelně, nachází pod sámoškou, nyní večerkou standardního typu. Je to vlastně krytá příjezdová cesta pro zásobování, ale dej partě puberťáků krytou zašívárnu stranou hlavního chodníku a udělají si z toho svoje panství, to je přece jasný. A přesně na tom místě, kde jsme vždycky stávali my a na oko ironicky kroužkovali odpovědi v testech v Bravo Girl, se choulili tři asi třináctiletí kluci. Jeden ukazoval něco na telefonu, druhý pil energiťák a třetí měl kapuci.
„To jsem ráda, že se pořád chodí pod sámošku!“ zvolala jsem opravdu staromilecky. Najednou mi bylo asi tak padesát.

Na terasový baráčky navazujou okouzlující paneláky s dřevěnýma balkónama. / Minolta f10 BF a Ilford Pan 400

Pochod skrz sídliště Na Jezerce nás zavedl až k betonovýmu parkovišti. Jeho dvě patra jsou zvenku vidět, ale vlastně si nejsem jistá, jestli to pokračuje ještě pod zemí. Nikdy jsme tam nelezli, on to totiž vždycky hlídal takový nerudný dědek, ale vedle toho byla asi dvou a půl metrová zídka, ze který občas někdo z kluků hrdinsky skočil; bylo to potřeba, aby bylo stále jasno, kdo je cool a kdo ne. Nad parkovištěm teď stojí úplně nový blok domů a ten, co byl hned vedle už za mýho dětství, je opravený a natřený šíleně křiklavou modrou barvou. Právě jsme překročili hranici, kam ještě sahá kouzlo policejních baráků. Všechno má nějakej příběh, ale příběh člověka, kterej vybral tu modrou barvu, asi znát nechci. Jdem dom.