Ke Karlovu

Urologická klinika VFN je ryzí brutál zvenku i uvnitř. —

Urologická klinika VFN na Karlově je v mnoha ohledech fakt něco. / Minolta f10 BF a Ilford Pan 400

Možná je to jen můj dojem, ale každej, kdo vyrůstal v Nuslích, nedejbože třeba přímo na Synkáči, má Vinohrady za takovou zemi zaslíbenou. Vinohrady jsou ten krásnej kopeček, na kterej se jednou chcete vyškrábat. Mně se to povedlo alespoň do tý míry, že jsem si tam našla domovskou kavárnu. Takovou, kde vám tykají, ví, co si dáváte a ať tam přijdete kdykoliv, vždycky tam je někdo, s kým můžete prohodit pár slov. Ta moje leží kousek od Zvonařky. Fun fact: někde tam má nebo míval byt Miroslav Kalousek, kterýho jsme jednou zastihli osamocenýho ve francouzský vinárně naproti tý naší kavárně. Tak jsme za ním zašli, protože proč ne, že jo. Dal si s námi víno, pozval nás na kozí sýr a vyprávěl smutnou historku o kamarádovi z vojny, kterej se zastřelil při službě ve skladu munice, protože mu ten den přišel dopis od jeho milý, že už na něj nebude čekat.

Když projdete přes Zvonařku kolem funkcionalistický koleje Budeč, dojdete na Karlov – moje nejoblíbenější místo v celý Praze, který jsem zároveň ochotná prozradit. Tohle pouto mezi mnou a Karlovem vzniklo, co si pamatuju, když mi bylo asi jedenáct. Byla jsem tam s našima na procházce. Štráduju si to po chodníku a najednou vidím červený cihly. Hrozně moc červenejch cihel. Táta mi dával číst Rychlý šípy a Sherlocka Holmese. Milovala jsem temný podchody a tajemný zákoutí, opuštěný domy se skrytýma místnostma, kam se dostanete jen, když v knihovně vytáhnete správnou falešnou knihu. Jakmile mělo něco nálepku „záhady a mystéria“, byla jsem totálně chycená. Červený cihly jsou tedy jedna z věcí, na který jsem si tehdy vyvinula fetiš, který ve mně víceméně žije dodnes. Docela přesně si vybavuju, jak jsem zvedla svoje baculatý tváře a viděla jsem strašidelný hrad jako vystřižený ze všech příběhů, co jsem znala. Určitě jsem se ptala, co to je, nebo na to ukazovala, už ale nevím, jestli jsem taky dostala nějakou reakci.

Moudří už vědí, že ten strašidelný hrad byla ve skutečnosti Porodnice U Apolináře, dřív Zemská porodnice, postavená v neogotickým stylu ve druhý půlce 19. století podle návrhu Josefa Hlávka. Když moje nejlepší kamarádka rodila, vybírala si mezi Apolinářem a Podolím.
„Ty vole, dej Apolináře, já se tam hrozně chci jít podívat a zároveň se stydim tam jen tak přijít očumovat, podle mě by mě tam ani nepustili,“ radila jsem jí.
„Jenže já právě vim, jak to vypadá uvnitř…“ řekla ona. A tak jsem si našla nějaký fotky. Je nutný říct, že ačkoliv je to u Apolináře opravdu lahodný, jako prvorodička bych tam ležet opravdu nechtěla. Téměř určitě by mi tam totiž v noci dítě ukradl duch naštvaný jeptišky.
A tak jsem se do Apolináře ještě pořád nedostala, ale vůbec mi to nebrání v tom ten barák zbožně obdivovat. Často jsem se tam chodila projít místo oběda, když jsem pracovala v redakci ve Wenzigově ulici. Tehdy jsem si taky všimla zvláštní stavby s keramickýma obkladama a útlou věžičkou na rohu Wenzigovy a Sokolský. Dlouho jsem přemýšlela, co to je, až jsem si to jednoho dne vygooglila.

Centrální kotelna Karla Pragera vypadá pyramida, protože to taky je pyramida. Obří prostor uvnitř sestává z rozlehlýho sklepa a tří podlaží technických místností. / Minolta f10 BF a Ilford Pan 400

Brutalistní kotelna Karla Pragera je jedinečná. Prager v roce 1987 projektoval celý blok nových nemocničních budov, změna režimu ale celou věc zařízla a z jeho návrhu tak byla v roce 1993 realizována jenom tahle zvláštní pyramida. Ačkoliv zvenčí to tak nevypadá, uvnitř je obrovský prostor o třech podlažích a se sklepem. Kotelna je funkční, teplem normálně zásobuje Všeobecnou fakultní nemocnici. K tý taky patří objekt stojící vedle Pragerovy kotelny – Urologická klinika VFN, nejbrutálnější budova v Praze. Navenek i uvnitř.

Fasáda Urologický kliniky VFN v Praze, odraz neogotickýho štítu Porodnice U Apolináře included. / Minolta f10 BF a Ilford Pan 400

Hrubý beton, sklo, keramika. Urologická klinika na Karlově vypadá skoro až nenápadně. Ale možná mi to tak jen připadá vedle Pragerovy kotelny a toho neskutečnýho Apolináře. A přitom se takhle ryzí brutalismus v Praze už skoro nevidí. Budovu kliniky začali stavět v roce 1973 podle návrhu Karla Růžičky, který na něm pracoval spolu s Borisem Rákosníkem. Stavba trvala tři roky a otevření kliniky byla velká sláva, na kterou přijely i zahraniční delegace. Co do lékařských postupů byla neskutečně moderní; šlo o jedno z prvních míst v celý Evropě, kde se zabývali tehdy úplně novou problematikou – využitím urodynamických měření ve vlastní laboratoři. Trendy vybavení chce i trendy barák v trendy designu, to dá rozum. Budovu stavěla rumunská společnost a je trochu nekorektně legrační, že část nákladů jim zadavatel zakázky zaplatil v naturáliích, pomocí ostravskýho uhlí.

Na Karlově je to hrad vedle hradu. / Minolta f10 BF a Ilford Pan 400

Lhala bych, kdyby tvrdila, že jsem si krásu toho domu uvědomila sama od sebe, ale zároveň je to vina mojí nepozornosti jenom tak napůl. Když jsem studovala, pracovala jsem v jedný pizzerii v Nuslích. Jednoho večera, v půl jedenáctý, těsně před zavíračkou na konci dlouhýho parnýho dne, kdy jsem měla stova čas se napít, mě z ničeho nic přepadla naprosto šílená bolest v podbřišku. Jako zkušený dívce mi bylo jasný, že je to něco s močákem. Sbalila jsem se a v tílku a kraťáskách, upocená a zkroucená v křeči, se vydala na Karlák na pohotovost. Když jsem se vítězoslavně dovlekla na vrátnici vedle Faustova domu, chlapík, co v ní seděl, mi s lítostí sdělil, že jestli potřebuju na urologii, tak musím, no, na urologii.
„A kde je ta urologie?“ zeptala jsem se, seběvědomě jednou nohou nakročíno dovnitř.
„To musíte na Karlov.“
Jasně. Takže pěšky až úplně nahoru s tím, že ani úplně přesně nevím, kam. Jak jinak.
Na tu pekelnou půlhodinu, co jsem se vlekla do nekonečnýho kopce, vzpomínám dodnes.

„Co chcete?“ štěkla na mě rázná sestra, když jsem se z posledních sil dozvonila do ordinace. Všude tma, výrazně se ochadilo a začalo trochu mrholit.
„Já mám asi zánět močáku…,“ kníkla jsem.
„A jak víte, že to není gynekologickej problém?“ obořila se na mě ta ženská. Já to chápu. Pracovat ve zdravotnictví a ještě mít noční na pohotovosti není nic moc. Ale copak já za to můžu? Tak jsem opustila svoje zásady jednání z cizíma lidma a stejným tónem na ní houkla, že to vím, protože chčiju krev. Zafungovalo to. Vzala mě dovnitř, tam jsem si počkala hodinu a půl na to, aby mi doktorka během pěti minut napsala antibiotika a něco na bolest. Mimochodem, potom jsem se ještě musela vydat do nonstop lékárny v Rumunský, abych ty předepsaný léky sehnala. No nic.

Urologii na Karlově silně doporučuju prohlídnout si jenom zvenku. / Minolta f10 BF a Ilrod Pan 400

Od tý doby jsem to já, kdo na každý zastávce musí čůrat, pije dva litry vody denně a nikdy nemá holý záda. Trvalo dlouhej čas, než jsem přestala vzpomínat na tu bolestivou zkušenost pokaždý, když jsem okolo kliniky na Karlově prošla a začala zvedat hlavu a všímat si, jak ten prokletej barák vlastně  vypadá. Dneska už jsou ale všechny křivdy zapomenutý.