Říká se Jižňák, nebo Jižák?

Většina dětí jezdila na prázdniny u babičky na vesnici. Já jsem jezdila na Jižní město. –

„To teda nevim, jak se tam dostanem, tohle tady rozhodně nebejvalo,“ prohlásila jsem zamračeně s rukama v bok, když jsme s Jiřím vylezli z metra na Chodově a já zjistila, že tam, kde jsem čekala volnou cestu kolem obchoďáku směrem ke Krčskýmu lesu, je jenom… další obchoďák. V nákupním centru na Chodově jsem nebyla roky. Co bych tam taky hledala za štěstí, že jo. Vlastně poslední, co si pamatuju, je oslava narozenin mojí babičky v čínský restauraci v OC Růže, což může být klidně deset let. Růže modernímu centru vedle chvíli odolávala, ale nakonec nevydržela. Místo ní je teď parkoviště.

Babička bydlí trochu dál na Chodově směrem na Háje a většinou za ní jezdím autem. Ale když jsem byla malá a měla mě o prázdninách nebo jiným školním volnu hlídat, trávila jsem v těchhle místech hodně času. Pamatuju si, jak jsme spolu chodily na nákup do Mainlu a jak jsme přes plot tajně krmily poníky, když na pláň u Chodovský trvze přijel cirkus. A taky si pamatuju válce. Betonový válce, co se válely mezi panelákama tam, kde babička žije. O pár ulic vedle to místo válců byly betonový desky zaražený do země. Já jsem si samozřejmě myslela, že to jsou nějaký hodně divný prolízačky. Později jsem slovo „divný“ vyměnila za „socialistický“ a ještě potom jsem se dozvěděla, že v letech nejdivočejšího sídlištního budování ke každýmu paneláku náleželo jedno umělecký dílo. Byl na to tzv. čtyřprocentní zákon; když se stavělo za veřejný peníze, 4 % z celkovýho rozpočtu musely jít na dekorativní mozaiku, fontánu nebo něco podobnýho. O těchhle vetřelcích, který někde přežívají dodnes, je celá kniha a je opravdu lahodná, doporučuju. Často je dělali režimu středně nepohodlní umělci, třeba Olbram Zoubek.

Byly asi -4°C, dvacet čísel sněhu a svítilo sluníčko.
„Já si vybavuju, že tady něco bylo, ale u babičky už to dali pryč, takže nevím, možná tady nebude nic,“ mumlala jsem do šály omluvně k Jiřímu. Bylo mi líto táhnout ho v mrazu bloumat na Jižňák a hledat tam bůhvíjaký skulptury. Ale Jiří se nedal.
„Všude něco je,“ řekl klidně s tím, ať přestanu brblat, že ho to takhle bez cíle stejně baví víc. Jiří je super, co?
Nakonec jsme se protáhli kolem obchoďáku do míst, který na mapě najdete pod označením Jižní město II. Katastrálně jsou to Roztyly. Stojí tam „nejhezčí panelák v ČR“, kterej bohužel vůbec hezkej není. Je to opravená kostka, který na bok namalovali barevný listí. Ostatně, v týhle části jsou opravený už prakticky všechny domy, většina z nich ale relativně vkusně. Ne tak tenhle jeden. Pamatovala jsem si, že tam mezi paneláky býval jakýsi průchod, taková dlouhá dřevěná stříška, která vedla do středu bloku na minináměstíčko, kde se pak stočila do kruhu kolem velkýho stromu.
„Hele!“ zahoukla jsem a divoce máchala rukou směrem doprava, jak kdybych našla hrnec zlata. Ten dřevěný průchod tam opravdu je. Opravdu se na konci mění v kruh a ten opravdu obíhá vysoký kmen, který vypadá trošku jak ten strom ze Hry o trůny, kde Strakovic děcka kujou pikle. Víte? No, nevadí. Důležitý je, že jsem našla, co jsem hledala. Ach ta paměť!

Nebyl to náš jediný cíl, ale i tak jsme se ještě trochu prošli po okolí. Po Jižňáku. Většina lidí říká Jižák, ale naši doma vždycky říkali Jižňák a já to po nich tak opakuju celý život. Je to myslím generační věc, stejně jako Pavlák a Ípák. Jižní město se narodilo v 70. letech 20. století. Dnes je to jako celek považováno za největší sídliště v Česku. V panelácích tam žije přes 80 tisíc lidí. Kromě Chodova, Opatova a Roztyl do týhle oblasti patří taky Háje, který bych se skoro nebála označit za srdce Jižního města.

Právě Háje byly naší další zastávkou. Až do šestnácti let jsem sem jezdila na rovnátka a na kožní, a zároveň to dlouho bylo jediný místo, kam mě rodiče pustili takříkajíc za zábavou. To proto, že tu bylo kino, samozřejmě. Galaxie. Vůbec první multikino v Český republice, otevřený v roce 1996. A právě tehdy jsem tam taky viděla svůj první film v biografu. Byl to Mikrokosmos. Osmdesát minut ze života hmyzu, nádhera! Tenkrát mě to samozřejmě nebavilo, civět na brouky. S rozmachem franšízových multiplexů kino koupila společnost Cinema City a přesunula ho do nově postavenýho domu vedle. V prostorách starýho biografu se rozpohybovalo taneční centrum, který je tam dodnes.

Cinema City Galexie fungovala do roku 2019 a já vůbec netušila, že ji zrušili. Když jsem tam loni na jaře vyrazila fotit s kamarádem Štěpánem, byla jsem v šoku, když se tam nade dveřma místo oranžovo-modrýho nápisu skvěla cedule čínský restaurace. Teď už není ani ta, místo ní si tam můžete zajít do Žabky – nebo do nějakýho podobnýho konceptu. Jediná památka na to, že v těchto místech někdy bylo kino, je na zadní stěně budovy Galexie, kde je ještě pořád oprýskaná reklama na „Živý obraz ve 3D“.

Je to dobře vidět, když procházíte zezadu kolem Kupy. Ubytovna Kupa, to jsou ty dva obrovský věžáky spojený mostem, přičemž ten větší měří 81 metrů, a je to tak nejvyšší panelák v Česku. Kupa je taková celebrita mezi panelovými domy. Postavili ji v roce 1980 jako ubytovnu pro státní zaměstnance podniku Stavby silnic a železnic, ale už o deset let později připadla Ministerstvu vnitra a od tý doby v ní bydlí především policajti a pár hasičů. Ve 22. patře vyšší budovy je hospoda a z 19. patra druhý budovy o Vánocích 2020 vypadl kluk. Sletěl až na stříšku nad vchodem a přežil to.

Kupa je krásná, ale už je taky opravená. Vlastně všechno na Hájích je nový a přestavěný. Nejvíc mě to mrzí v těsný blízkosti vchodu do metra blíž Galaxii. Starý ocelový průchody tam sice ještě stojí, ale postupně je pohlcuje Obchodní centrum Háje. Už stihlo schramstnout jinou čínskou restauraci, do který vedlo točitý schodiště. Místo toho je teď stánek s kebabem.

Ale já to chápu. V „králíkárně“ jsem nikdy nežila a je mi jasný i to, že pro část národa to symbolizuje věci, na který se celá jedna generace snaží jestli ne zapomenout, tak se od nich co nejvíc odtrhnout. Rozumím tomu, že si to lidi doma chtějí udělat hezký. Ale stejně mě mrzí, že to nejde zmodernizovat nějak citlivěji a s respektem k minulosti. Baráky přece nemůžou za vaše posraný životy, no ne? Jedním z posledních pomníčků starých časů na Hájích tak zůstávají Remek s Gubarevem od Jana Bartoše; duo kosmonautů mává kolemjdoucím od roku 1978. Mimochodem, snová variace na to, jak vyobrazit kosmonauty a jejich odpočinek ve vesmírným vzduchoprázdnu, stávala dlouho taky před Galaxií. Sousoší ze železa a zlata se jmenovalo Den a noc a dělal ho právě Zoubek. Město ho po částech rozebíralo, až nakonec zmizel i poslední kus; v roce 2010 ho někam zašantročil developer.