Série HOOD: Mikuláš v Košířích

S Mikulášem od Zvonu na Popelku a k poště od Malátka a Aulickýho. —

Mikuláš alias DJ Kewu před domem v ulici Na Popelce, kde vyrůstal./ Chinon GS-9 a Kodak Portra 800

Je to s podivem, ale nejlepší tuniský DJ ve skutečnosti vyrůstal v Košířích. S Mikulášem, kterýho možná znáte pod jménem Kewu, jsme se sešli U Zvonu.
„Ty vole, Pizza Rony furt funguje, hustý,“ řekl Mikuláš hned na úvod. Ačkoliv pořád žije v Praze, do rodnýho hoodu ho dneska už nic netáhne. Vysvětlila jsem mu, proč jsme se vlastně potkali a co bych chtěla zachytit.
„Tak já tě zavedu k našemu starýmu domu,“ prohlásil Miky. Ten je v ulici Na Popelce hned naproti Národnímu bezpečnostnímu úřadu.
„Tady se děly neuvěřitelný věci. Pamatuju si, že jednou v noci zničehonic kolem proletěla motorka i s motorkářem. Taky tu jednou začalo hořet zaparkovaný auto… Ale úředníci neměli nikdy s ničim problém. Jedině, když jim někdo parkoval před vjezdem, no,“ smál se Mikuláš.
Z domu, kde bydlel se svojí mámou, je teď něčí firma.

„Sraz bych dal U Zvonu, tam je to pro mě real shit,“ napsal mi Mikuláš, když jsme focení domlouvali./ Chinon GS-9 a Kodak Portra 800

Po letmý obhlídce Miky zkonstatoval, že je dům mírně přestavěný. Snažili jsme se opatrně nakouknout dovnitř tam, kde dřív byla společenská místnost. Z tý vedlo kamenný schodiště do patra, kde kromě ložnic byla taky černá koupelna se zlatýma kohoutkama zvlášť na studenou a na teplou vodu.
„Když Omara vyhodili ze školy a chvíli potom z baráku, přišel za mnou, ale mojí mámě jsme to neřekli. Asi měsíc tu byl na tajňáka, než na to přišla. Pak samozřejmě řekla, ať k nám jde bydlet normálně. A později se přidala ještě Johanka,“ líčil Mikuláš. Johanka a Omar jsou naši společný kamarádi, se kterýma jsem se seznámila právě skrze Mikyho. Bydleli spolu totiž i po odchodu z Košíř. Vůbec jsem netušila, že jsou svázaný až takhle pevným poutem.

Miky v dýmu a mlžným oparu./ Chinon GS-9 a Kodak Portra 800

Z Popelky jsme zamířili k místní benzince, kam se prý chodilo pro piva a cíga. Naproti je dneska Lidl, ten tam ale dřív nebýval.
„Tady nebylo totiž NIC,“ upřesnil Mikuláš, aby bylo jasno. Po cestě mi ukázal vilu, která během jeho pobytu v Košířích „vyhořela nejmíň třicetkrát“. Ukázalo se, že pumpa je stále populární, protože když jsme ji míjeli, místní omladina tam akorát natáčela něco, co bylo pravděpodobně instagramový storíčko.

Vylezli jsme na Klamovce, kde je teď rozestavěná velká budova.
„Tady byl vždycky prázdnej plac a strašně dlouho se rozhodovalo, co a jestli vůbec něco se tady postaví,“ okomentoval to Miky.
„Hele, nedojdeme se podívat k poště, jestli náhodou není nějak pěkně nasvícená?“ řekla jsem já, plně ponořená do akce. Pošta Praha 56, tedy Pošta Košíře, je moc příjemnej baráček z 80. let od Jindřicha Malátka a Václava Aulickýho. Kdyby byla nasvícená, mohly z toho být fakt pěkný fotky.

Takže prosimvás, pošta v noci nasvícená není.

„No nic, tak pojď zpátky. Johanka mi říkala, že máš vazbu na Holečkovu ulici…,“ určila jsem další směr trasy.
„Jasně,“ Mikuláš na to, „tak jdem.“
Vrátili jsme se po druhý straně ulice a zastavili se u terasových bytovek od Josefa Poláka. Hned vedle nich stojí osamocenej panelák, pro kterej mám dlouhodobě slabost, tak jsme ho ještě taky obešli a zdrbli u toho pár známých.

Surreálnej Kewu před zhasnutou košířskou poštou./ Chinon GS-9 a Kodak Portra 800

Pod panelákem byla úplná tma, ale i tak jsem zkusila něco cvaknout. Nakonec je z toho moje nejoblíbenější fotka z celýho setu.

Pokud vás zajímá, jak fotí Chinon GS-9 na Portru osmistovku v úplný tmě, tak nějak takhle.

Holečkova ulice je nesmírně dlouhá štreka, která začíná právě u těch terasáků a končí až u Švandova divadla.
„Vy jste se tam pak přestěhovali z baráku, nebo jak?“ zeptala jsem se.
„No, to bylo tak. V baráku nefungovalo topení, takže jsme každou zimu museli někam jinam. Jednou jsem se o tom zmínil spolužákovi ve škole a ten na to, že jeho máma chce pronajímat byt v Holečkově a jestli tam nechcem. Tak jsme šli a už tam zůstali,“ vysvětlil mi Mikuláš.
Do Holečkovky jsme ale jenom nahlídli a k jejich starýmu bytu nedošli. Místo toho jsme to hned na kraji stočili zpět k tramvajovým kolejím a ke Zvonu, odkud jsme vycházeli. Před místní signature trafikou přímo u zastávky padl poslední snímek.

Trafika v budce u zastávky tramvaje U Zvonu je signature místo celý lokality./ Chinon GS-9 a Kodak Portra 800

„Hodim tě autem, jestli chceš,“ řekl pak Mikuláš.
Po cestě domů mi pustil věci, na kterých teď zrovna dělá, tak nahlas, že jsem si připadala jak v obřím repráku. Opravdu výtečně vytuněnej sound systém ve voze, jen co je pravda! Stihli jsme probrat i to, jak už jsme starý, protože nám stačí dvě skleničky vína a druhý den nás pálí žáha pomalu do večeře, a že bychom si fakt rádi vzali hypotéky, ale v Praze to je prostě nereálný. Bylo to trochu srandovní, trochu roztomilý a kvůli těm hypotékám i trochu smutný. Ale hezký. Když jsem se s Mikulášem seznámila, bylo mu něco málo přes dvacet a já byla taky ještě pořádný jelito. Zažili jsme spolu šílený věci na hony vzdálený tomu, kde jsme teď. S každým dalším rokem na krku mám tendenci být víc a víc sentimentální a každý setkání s někým, koho znám dlouho a kdo se za tu dobu posunul k viditelně větší spokojenosti, mě hrozně dojímá. Kde se to zastaví? Tímhle tempem budu ve čtyřiceti bulet při pohledu na štěňátka.