Ráj před rozpadem

Prohlídka útrob KD Eden – možná jedna z posledních. —

Foyer KD Eden. / Chinon GS-9 a Ilford Pan 400

Kulturní dům Eden ve Vršovicích je legenda pražský architektury minulýho století. Budova vznikla podle návrhu Hany a Dalibora Peškových z roku 1980. Je tam velký multifunkční sál s nádhernýma lustrama, prostor pro restauraci i bar a v suterénu příjemný kino, takže po otevření to tam žilo, bohužel ne moc dlouho. Od začátku tisíciletí je ale železobetonová konstrukce oblečená do pláště ze skleněných bloků uzavřená. V rámci pražský brutalistní scény ta budova není zvlášť přelomová a snadno ji předčí jiný ukázky tohohle stylu – třeba moje oblíbená urologie na Karlově – její hodnota je ale v tom, že i když se pomalu rozpadá, dodnes přežívá v původním stavu.

Pokračovat ve čtení „Ráj před rozpadem“

Šest věží na obzoru

Dominanty Kladna? Jarda Jágr a Rozdělovské věžáky od Josefa Havlíčka. —

Linie šesti unikátních věžáků v kladenském Rozdělově. / Chinon GS-9 a Kodak Portra 800

„Jela bych do Kladna,“ zamumlala jsem jednoho červnovýho večera od počítače.
„Na hokej?“ řekl na to s nadějí v hlase Jiří, toho času lačně zažranej do NHL.
„Na věžáky!“ musela jsem ho zklamat, ale snad ne příliš. Linie šesti výškových bytových domů od Josefa Havlíčka, která je dominantou Rozdělova, totiž i Jiřího hned okouzlila.

Pokračovat ve čtení „Šest věží na obzoru“

Cesta na Dobešku

Lockdownový prolejzání Podolí a Braníku. —

Plastika Slunce od Vladimíra Janouška na plaveckém stadionu v Podolí. / Chinon GS-9 a Fuji Superia 400

Jako většina Pražáků, i mě máma na svět přivedla v podolský porodnici. Zatímco většina pražských batolat ale z vyhlášený instituce odjela jinam, našim stačilo ujít pár stovek metrů. V Podolí měl totiž táta garsonku, kde jsme první dva roky mýho života bydleli, než jsem se přesunuli nad Jezerku. Ten podolský byt si vůbec nepamatuju, vím jen, že byl na Dolinách a hned nad někdejší redakcí Čtyřlístku, která teď sídlí v domě vzdáleným asi 350 metrů od toho. To, že Jiří, předtím, než jsem se sestěhovali, bydlel právě v Podolí, jsem od začátku považovala za úžasně symbolický, ale taky jsem to brala jako příležitost poznat místa, který nějakým způsobem znám celý život, a přitom vlastně vůbec. 

Pokračovat ve čtení „Cesta na Dobešku“

Pragerův bunkr

Pobočka banky ve Štefánikově ulici a přilehlý bytový domy očima místního rezidenta.

Pobočka banky KB a přilehlé bytové domy podle návrhu architekta Karla Pragera./ Chinon GS-9 a Ilford Pan 400

Moje cestování po Praze nabralo nečekaný směr, když jsem se po necelým roce na Letný rozhodla vrátit na Smíchov. Přirostlo mi to tu k srdci a do domu, který jsme si s Jiřím vybrali, jsem se okamžitě zamilovala. Ještě, než jsme stihli vybalit všechny krabice, domluvila jsem si procházku s kamarádkou Karolinou, se kterou rády objevujeme neznámý zákoutí. „Pojď se mnou prolézt hood,“ vyzvala jsem ji. Po cestě na místo srazu jsem se rozhodla nafotit i Pragerovy domy a přilehlou pobočku banky ve Štefánikově ulici, který se mezi Pražákama přezdívá Bunkr. Že mě ta rychlá zastávka dovede k naprosto báječnýmu setkání a zevrubný prohlídce těch staveb doslova od sklepa až na střechu, to by mě ani ve snu nenapadlo.

Pokračovat ve čtení „Pragerův bunkr“

Sídliště Vlasta

Ve Vršovicích by chtěl žít každý. Kromě mě teda. –

Sídliště Vlasta v pražských Vršovicích./ iPhone SE 2020

Když jsem byla malá a máma chtěla jít takzvaně do města, tím městem často myslela Vršovice. Nikdy jsem to nezpochybňovala, i když Vršovice zcela prokazatelně nejsou centrem dění – ani teď, když tam stojí obří obchoďák a funguje už téměř legendární centrum kulturně založeného pražského dorostu Krymská, tím spíš ne před dvaceti lety. Na druhou stranu, máma to tam znala, protože pracovala v Chemapolu, který sídlil v tom duhovým domě v Kodaňský ulici. Fasáda je nová, původní dům od Zdeny Novákový a Dagmar Šestákový z přelomu 60. a 70. let. Navíc; když žijete hned nad Nuslema, přesně uprostřed pomyslnýho trojúhelníku Pankrác – Pražák – Synkáč, kde je všehovšudy jedna sámoška a jedna hospoda, i takový Vršovický náměstí skutečně je nejbližším místem, kam vyrazit něco sehnat.

Pokračovat ve čtení „Sídliště Vlasta“

Palmy na Lužinách

Výprava na Jihozápadní Město I: Stanice metra B, Hůrka – Lužiny

Umělý palmy ve skleněných kupolích ve stanici Lužiny od Patrika Kotase./ Chinon GS-9 a Ilford Pan 400

Zatímco jedna moje babička – jak víte, pokud jste četli Říká se Jižňák, nebo Jižák? – bydlí na Chodově, ta druhá žije na Lukách. Výprava mezi paneláky na Jihozápadním Městě byla teda zcela nevyhnutelná. Jihozápadní Město je tak rozlehlé, že tvoří většinu Prahy 13. Pomyslnou vstupní branou do něj jsou Nové Butovice a pokračuje přes sídliště Lužiny, Velká Ohrada a Stodůlky. Začalo vznikat jako třetí sídlištní celek v Praze po Severním a Jižním Městě, a to už v roce 1967, kdy byla vypsána celostátní architektonická soutěž. Vyhrál ji projekt autorskýho kolektivu Iva Obersteina.

Pokračovat ve čtení „Palmy na Lužinách“

My děti ze stanice Vltavská

V noci to radši obejdeš, ve dne se tam natáčí reklamy a seriály. Co je to? —

Faun na vrcholku fontány Miroslava a Olgy Hudečkových shlíží na vchod do stnaice metra Vltavská./ Chinon GS-9 a Ilford Pan 400

Některý stanice pražskýho metra jsou tak klidný a nenápadný, že ten, kdo na nich denně nevystupuje, skoro ani neví, že existují. A jiný jsou zase proslulý i u mimopražských. Že na schodech na Florenci běžně narazíš na smahy s buchnou ještě v žíle, na Andělu se neprodereš, aniž by z tebe aspoň desetkrát někdo netahal drobný a na Palmovce musíš hlavně po setmění chytit spoj akorát včas, protože jakýkoliv čekání je nebezpečný, to se tak nějak všeobecně ví. Mezi takhle známý místa podzemky patří i Vltavská.

Pokračovat ve čtení „My děti ze stanice Vltavská“

Bočan v kleci

Když půjdeš po Trojský lávce směrem od Stromovky a podíváš se vpravo, tak něco uvidíš. —

Bočanův komplex Troji je opravdu magický místo, který při prvním objevení působí jako naprostý zjevení./ iPhone SE 2020

Mít přátele a starat se o vzájemný vztahy je důležitý, v týhle době dvojnásob. Když bylo koncem roku 2020 jasný, že žádný vánoční zázrak neproběhne, koronavirus se jen tak nevypaří a o tradičním svátečním večírku s partou si můžu nechat leda zdát, přispěchala jsem s náhradním plánem v mezích bezpečnostních opatření a vymyslela procházku. Konkrétní trasu naplánoval kamarád Richard, kterej je opravdu všude zdejší – všechno procoural, zná neskutečný zákoutí a kamkoliv se vrtne, tam ho mají rádi. Aby taky ne. Richard je super.

Pokračovat ve čtení „Bočan v kleci“

Říká se Jižňák, nebo Jižák?

Většina dětí jezdila na prázdniny u babičky na vesnici. Já jsem jezdila na Jižní město. –

Ubytovna Kupa na Hájích vypadá nejvíc impozantě, když si stoupnete přímo pod ní. / Chinon GS-9 a Ilford Pan 400

„To teda nevim, jak se tam dostanem, tohle tady rozhodně nebejvalo,“ prohlásila jsem zamračeně s rukama v bok, když jsme s Jiřím vylezli z metra na Chodově a já zjistila, že tam, kde jsem čekala volnou cestu kolem obchoďáku směrem ke Krčskýmu lesu, je jenom… další obchoďák. V nákupním centru na Chodově jsem nebyla roky. Co bych tam taky hledala za štěstí, že jo. Vlastně poslední, co si pamatuju, je oslava narozenin mojí babičky v čínský restauraci v OC Růže, což může být klidně deset let. Růže modernímu centru vedle chvíli odolávala, ale nakonec nevydržela. Místo ní je teď parkoviště.

Pokračovat ve čtení „Říká se Jižňák, nebo Jižák?“

Ke Karlovu

Urologická klinika VFN je ryzí brutál zvenku i uvnitř. —

Urologická klinika VFN na Karlově je v mnoha ohledech fakt něco. / Minolta f10 BF a Ilford Pan 400

Možná je to jen můj dojem, ale každej, kdo vyrůstal v Nuslích, nedejbože třeba přímo na Synkáči, má Vinohrady za takovou zemi zaslíbenou. Vinohrady jsou ten krásnej kopeček, na kterej se jednou chcete vyškrábat. Mně se to povedlo alespoň do tý míry, že jsem si tam našla domovskou kavárnu. Takovou, kde vám tykají, ví, co si dáváte a ať tam přijdete kdykoliv, vždycky tam je někdo, s kým můžete prohodit pár slov. Ta moje leží kousek od Zvonařky. Fun fact: někde tam má nebo míval byt Miroslav Kalousek, kterýho jsme jednou zastihli osamocenýho ve francouzský vinárně naproti tý naší kavárně. Tak jsme za ním zašli, protože proč ne, že jo. Dal si s námi víno, pozval nás na kozí sýr a vyprávěl smutnou historku o kamarádovi z vojny, kterej se zastřelil při službě ve skladu munice, protože mu ten den přišel dopis od jeho milý, že už na něj nebude čekat.

Pokračovat ve čtení „Ke Karlovu“